Povídky pověstiny

Theodor Andrejevič Kalinin byl pohřben na netradičním, ale popravdě nepříliš nečekaném místě. Magor trval na výjimce, která byla jeho otci udělena: cech Legati Cruentas svolil a bílý náhrobek byl vztyčen na jejich území, sice kousek stranou od ostatních, ale přesto na hřbitově Legátů. Byl to čestný hrob, k uctění jeho památky. Umístěný na úpatí nízkého kopce, na jehož vrcholu se tyčil mohutný ebenový strom, vysazený zde legátským cechmistrem coby dar pro severskou princeznu.
   Zelený vrch s košatým stromem je pro Kalininovy Bravo Kachny zvláštním, důležitým místem. Místem setkání, místem odpočinku. Jedno z mála bezpečných útočišť žoldnéřské rodinky, kam mohli jezdit vydechnout a nestrachovat se.
   Magor vybral právě tohle místo klidu a míru, s výhledem na zelené pláně, divoké lesy a bouřlivé hory, pro Kalininův poslední spánek. Měl takový neodbytný pocit, že by si to sám přál. A že by se při té myšlence pousmál tim svým zjizveným, křenivým úsměvem bez zábran.

Pohřbu se účastnil celý cech, přijela genetálka Tereza s Mistrilem, většina známých i neznámých legionářů, stále žijící členové týmu Bravo a mezi dalšími očekávanými i neočekávanými osobnostmi i samotný Král Pověstiny. S Kaliniem se přišli rozloučit mnozí, nadělal si spoustu přátel i dlužníků. A někteří jen dorazili omrknout, že je opravdu po něm. Nejnápadnější kytici mu koneckonců složila Lady Medissa, jeho úhlavní nepřítel. Nebylo tajemstvím, že i když je životní a politické síle postavili přímo proti sobě, chovali k sobě oba soupeři vzájemný respekt i sympatie, hraničící s obdivem.