| Víra | |
Světlonoš je funkcí, postavením i posláním. Světlonoš je jedinec oplývající takzvanou Září, Světlonošovou září či zkrátka Světlem.
Post stoleckého Světlonoše není volen ani si jej nelze nevybrat. Je tradičně uznáván coby nejsilnější žijící vymítač a Zářný sál ukrývá katafalky a sochy v životní velikosti všech jeho předchůdců. Svědčí tak o znepokojivé skutečnosti, že nejlepší většinou umírají mladí.
Světlonoše si vybírá Světlo samo. Mnoho kardinálů, Mistrů, kněží i rytířů formovalo své teorie, jak a proč se tak děje. Skutečný princip této mýtické volby však tkví nejspíše v jádru stolecké filosofie samotné. Filosofie, která se živě vyvíjí spolu se stoleckou církví. Tajemství Světla tak zůstává v nitru každého, aby jej uchopil a pochopil po svém. S větší či menší přesností.
Světlo nepochybně představuje jedno ze Tří mystérií, ale ani Světlonoši samotní si nejsou jistí, které – zda je projevem Magie, Umění či Víry. Snad se jeho povaha mění s každým Světlonošem, snad roste a kvete v průběhu věků. Jisté je jen, že Světlo Světlonoše provází Stolec již od jeho zrodu. Skutečný původ však zůstával skryt v Zapomenutém pokolení a prvním, Bílém Světlonoši.
Světlonoš může měnit své tělo na zářivý shluk energie, kterou se dokáže bránit i útočit. A je obtížné jej zranit, neboť místo krve se v otevřené ráně objevují jen záblesky světlonošské záře. V případě smrti Světlonoše přejde Světlo do těla jiného vymítače, jenž díky nově nabité moci vede ostatní na nějobtížnějších misích.
Světlo zůstává mýtickou silou, jež činí ze Světlonošů nejsilnější zbraně Stolce. Jejich schopnost ovládat zlatavou energii, která mění jejich na těla takřka nezranitelná běžnými zbraněmi, k tomu přímo svádí. Ale stále, dodnes, zůstavají skutečný původ, smysl i pohava Světla zahaleny neznámem.
Bílý Světlonoš prý zažehl světlo na majáku Úsvit. Říká se, že vládl silou, jež měla pomoci Stolci přečkat jeho vlastní, nejtěžší zkoušku. Tuto sílu pojmenovali „Světlo“, pravděpodobně díky jeho skutečně viditelnému, zařívému projevu.
Byla to právě síla Světlonošů, jež umožnila Stolci postavit se hrozbám Temného středověku. Záře, již Světlonoš ovládal, má však od nepaměti zlatavý odstín. Odkud pravděpodobně čerpá svou inspiraci i barva stoleckých praporů a insignií. Avšak k odstínu Světla a Bílému Světlonoši se váže jedna archaická báje, dle které si původní Světlo přálo zůstati čirým, neposkvrněným. Jenže jej kalila smrt a utrpení, které Světlonoši šířili. Ať již v zájmu své obrany či prosazování stoleckých cílů.
Někteří věří, že Světlo má svou vlastní vůli i mysl. A někteří, že budoucnost Stolce je pevně svázána s jeho osudem. A několik jich přísahá, že v okamžiku, když Světlo opouští tělo padlého Světlonoše, aby nalezlo a vstoupilo do nového, září bělostným svitem. Spatřit tuto chvíli není jednoduché, tělo Světlonoše spolu se Světlem dle tradice pohřbívají v Zářném sále. Místo následně postupně navštíví celá Třináctá legie. Zčásti, aby se vymítači poklonili padlému druhu a vzdali mu úctu. A zčásti, aby zkusili, zda se mezi nimi neskrývá příští Světlonoš.
Avšak nezřídka uplynula celá pokolení, než Světlo opustilo svého pána a přijalo nového. Někdy dokonce upadlo v zapomnění a změnilo se v pouhou legendu, báji, tak dlouho se neukázalo. A do onoho okamžiku volby prý tělo padlého Světlonoše nepodléhalo zubu času.
Přes nepředvídatelnost tohoto úkazu existují záznamy, kdy při zrození nového Světlonoše tělo předcházejícího dohnalo svůj čas a zetlelo takřka před očima. Stejná svědectví pak hovoří i o bělosti Světla. Kdy, jak a proč však záře Světlonoše získává svůj známý, zlatavý odstín již však doložit nedokáží. Zůstává pouze ona báje o smrti a utrpení.