Povídky pověstiny

Kain (Světlonoš, Zlatý světlonoš) byl, milý denčíku, pravděpodobně nejefektivnějším světlonošem moderní doby. Se svými pobočníky Biancou a Samaelem spolehivě likvidovali nejobávanější nepřátele Stolce současnosti. Jejich úspěšnost jim vysloužila přezdívku Čistka.
   Kain byl nejstarším ze zmíněné trojice. Coby světlonoše jej Bianca se Samaelem doprovázeli na výpravách, kam jiným vymítačům zakázali vstup. Nejnadanější a nejšílenější odvážlivci v poslední generaci Stolce, tak se o nich mluvilo.

Popis

Kain byl na běžné poměry neobvykle krásný: vysoký necelé dva metry, skořicové vlasy, oči barvy oranžové gerbery, hranatá brada. Uměl se chovat, uměl se oblékat a hlavně, uměl být vzorem. Pro své obdivovatele, nejvíce však pro své dva přátele a žáky, kteří jej často potkávali, když rozjímal v Zářném sále, kde prý naslouchal tichým ozvěnám a klidným hlasům dávných Světlonošů.

Příběh

Kain patřil k tvrdým, ale oblíbeným a empatickým cvičitelům Stolce. Do své jednotky si sám vybíral rekruty z řad vymítačů i listovníků, které pak osobně trénoval a slaďoval. Své svěřence ochraňoval a coby světlonoš na sebe bral největší rizika i bolest. Než k jeho jednotce nastoupila Bianca.
   Mladou Biancu nezajímalo Kainovo otcovské samotářství. Vzhlížela k němu a obdivovala jej, neustále mu ale dávala najevo, že světlonoš ne-světlonoš, i na něj někdo musel dávat pozor a chránit mu záda. A Samael, rekrut s mimo-stoleckým výcvikem, si s ní notoval. Trojice vytvořila semknuté přátelství v boji i mimo něj. Kain se oběma kamarádům svěřil se svou životní filosofií a snem stát se po odchodu ze služby akademickým lektorem.
   Osudným se však Kainovi nestal ani učitelský život, ani smrt z rukou stoleckých nepřátel, nýbrž vnitřní spor jejich církve. Velitelé vymítačů jej vyslali proti scrordům, služebníkům Knihovny, kteří nečekaný a morálně pochybný střet vyhráli, ač s vlastními ztrátami. Kain zahynul. Poprvé v zaznamenané historii tak scrord porazil světlonoše. Pochybné prvenství připadlo mladému Rolandovi.

Pověry

O Kainovi kolovalo mnoho legend a pověr. Světlonošova záře v jeho podání prý žhnula jasněji a zlatěli, než jakákoliv jiná v současné paměti. Prý i jeho pobočníci několikrát málem oslepli. Nikdo příliš nechápal, čím to, a jak Kain vykonával své povinnosti déle a déle, stávala se prý jasnější a silnější.
   Rovněž se říkalo, že krátce před vlastním koncem Kain rozlouskl tajemství světlonošů a jejich Světla. Tajemství, jemuž rozumí jen hrstka vybraných mudrců Stolce. A ať již Kain odhalil skrytý význam Záře či ne, jediný, komu se s ním svěřil, byla Bianca.

Vazby

Kain pro Biancu i Samaela ztělesňoval učitele a mentora. Cvičil je, aby přežili nemožné a ukazoval jim, jak přemýšlet ještě neobvykleji. Jakkoliv byl oddaný Stolci, ubíral se vlastní cestou a jeho filosofie pojímala stolecké ideály z úhlů a postojů, jež mu u mnoha Mistrů i Kardinálů vysloužila neoblíbenost. V některých případech až nevraživost.
   S Biancou a Samaelem utvořili jakousi malou vlastní rodinu, důvěrný kroužek. Po Kainově smrti převzal světlonošovu záři očekávaně Samael. záře si dle tradice vybírá své hostitele sama, jednotliví uchazeči přistupují k sarkofágu s tělem světlonoše a jeho světlo vystoupí zpod kamene, aby splynulo s novým vhodným kandidátem.
   V případě Samaela tvrdí přihlížející, že než Samael vystoupil na pokyn stoleckých kardinálů z řady, aby přikročil k tělu padlého přítele, natáhl ruku k Biance. Přál si prý, aby se s Kainem rozloučili společně. A aby si záře vybrala z nich dvou.
   Stolečtí kardinálové však rozhodným gestem dvojici rozdělili a umožnili přistoupit prvnímu pouze Samaelovi. Jehož si jen k malému překvapení Kainova záře skutečně vybrala. Mnozí se domnívají, že kdyby byla Lady Bianca, Bílá rytířka ke Kainovu puštěna, vybrala by si záře jinak.