„Učení je mučení.“
Studentská řehole znamená denní práci ve školních zdech a následnou makačku nad skripty a úkoly ve sdíleném pokoji koleje či ubytovny, obvykle do půlnoci či pozdní noci. Světlou stránkou učebního života je možnost si sám určovat pořadí práce a celkově jakási volnost v organizaci času. I když jak kde.
Nejtemnější stránkou je skutečnost, že to není práce ani placená ani jinak odměňovaná. Zkrátka kdo chce zmoudřet, musí se smířit s tím, že hlavním výsledkem jeho sedmdesáti hodin týdenního utrpení je zejména vlastní růst. Sice si za něj střechu nad hlavou ani jídlo nekoupí, ale dovídá se věci a získává dovednosti, o kterých se jiným nejspíše ani nesnilo.
Pro většinu studentů je ělkou úlevou, když po školním "výcviku" vletí dfo světa a zjistí, že po pár hodinách denní práce mají najednou volno. A pokud ne, je jim to náležitě kompenzováno. Studiní život však není lékem na lenost ani hloupost, a již vůbec ne vychytralost. Mnozí se při něm naučí, jak proklouznost skrze procesy a systémy s co nejmenší námahou, kteréžto nabyté dovednosti aplikují v dalším životě. Každému, co uví a co dovede.
Ať ta či onak, o studentech se říká, že jsou budoucností lidských společenství. Což je logické, jsou minimálně předchůdcem své vlastní budoucností. Každý musí jednou dospět, absolvovat a jít dál. Do studentů se většinou vkládají přehnané naděje i nároky. Platí však, že jako každý jiný, i takový průměrný student si svou budoiucnost utváří sám. A je na něm, zda si zvolí dřinu, která obvykle plodí pevné základy, či flákačství, ze kterého jde ale také ve výsledku nějak žít. Studenti, stejně jako zbytek lidstva, zvládají obojí.
A není tedy divu, že mezinárodním heslem studentů se ustavilo prosté Labora et carpe diem!