Povídky pověstiny

Žofka (Žofie, Slavík Soumraku, Múdroslava, Nightingale) je, milý deníčku, dvorní umělkyní a kráskou cechu Legati Cruentas. Patří také mezi nejoblíbenější kantory na legatské škole a přední zpívající hlasy Středu Európy. Její múzické, minstrelské, trubadúrské i bardské umění ji proslavilo o mimo Pověstinu.

Popis

Žofka v sobě ztělesňuje přirozenou vnitřní krásu, která, pokud si tak mladá žena přeje, z ní emanuje všemi směry. Sama o sobě nemá příliš výrazný rys, který by ji řadil k nejkrásnějším ženám v širém okolí. V celé své osobě však upoutává pohled a tužby opačného i stejného pohlaví mnohem výrazněji, než většina jiných bytostí.
  Plavovláska si udržuje vypracované, pevné i pružné tělo, jako z učebnice anatomie. Decentně odhalujícím oděním jej pak předvádí světu bez větší známky studu. Kromě velkých modrozelených očí, kterými dovede nevinně i roztomile pomrkávat, a slušivě rozcuchanými, rozpuštěnými kadeřemi, ji osud i život vybavily velmi slušnou vyřídilkou. Slavík si nebrala servítky a své studenty si coby třídní učitel na Legati Cruentas držela hezky zkrátka.
   Jinak se její kulatý obličej s drobným nosíkem takřka neustále široce usmíval. Jen, když zpívala smutnější písně, plnil se melancholií.

Příběh

Žofka se do cechu dostala současně s Tatianou a Ish Tarukem. Vytvořili tak jakési sourozenecké trio neboli továrnu na veškeré možné i nemožné neplechy. Slavíkovi v krvi však podle cechmistra Erasta nekoluje pouze lidská krev. Její přízvisko Slavík Soumraku neodkazuje k denní době, nýbrž vílímu městu na ostrově Ierne, odkud Žofka původně pochází. Její jméno zde překládají jako "Múdroslava" a přízvisko jako "Nightingale".

Pověry

Žofka je známou kráskou legátského cechu a prý se jí žádná nevyrovná. Její osobní kouzlo a schopnost ničit srdce či navozovat chuť k sebevraždě prý pramení z nemetaforicky doslovného osobního kouzla.
   Slavík zkrátka není obyčejnou bardkou a není radno ji podceňovat. Krom hezkého hlasu a širokého repertoáru hudebních nástrojů ovládá i vlastní ruce a nohy. Preferovaně vybavené látkou či kůži pobitou hřeby, cvočky nebo jinými užitečnými pomůckami v ublížování.

Vazby

Žofka miluje svůj cech a je velmi semknutá se "sourozenci" Tatianou a Ish Tarukem. Rovněž ráda vzpomíná na Soumrak a tamní přátele. Současně se ale zamilovala do divoké a nezkrotné Pověstiny, která se její  staré domovině v mnohém tolik podobá.
   V Povětšině nalezla Žofka také Arixe, zpřáteleného poutníka cechu. Tedy, ony jsou Arixovy vztahy s legáty poněkud složitější, nyní jim však více pomáhá než škodí. Víceméně. Činí tak už kvůli Slavíkovi, ke které chová upřímnou náklonnost a která jeho city opětuje.
   Posledním Žofčiným miláčkem je obří kocour Atlas, který na obojku nosí nebeský, modrý kámen, jako přívěsek.

Zákulisí

Slavík je stejně jako většina legátů přímo inspirovaná postavou z cechu, který autor a jeho přátelé vytvořili v jedné online hře.
   "Žofie" se ve starém jazyce píše shodně se "Sohia" a "Sofia" a odkazuje na moudrost. Zatímco oba staré výrazy jsou však spojeny s moudrostí vzdělání a naučenou vědomostí, středoeurópská Žofie náleží k moudrosti a znalostem vrozeným, přirozeným. Ke schopnosti vcítit se a chápat vnitřní pochody okolních bytostí i celého světa.

Galerie