Povídky pověstiny

Pocit zmatení vzniká, když čtenář nechápe, proč je něco zmíněno. Když prvek zmíněný spisovatelem nemá ve vyprávění své místo.

  Zmatení nemá nic společného s uvěřitelností. Je uvěřitelné, že tráva je fialová. Může být dokonce i duhová či průhledná. Na její barvě a vzhledu vůbec nezáleží. Dokud ji spisovatel nezmíní.

  Příběh a jeho svět je plný předpokládaného: nějaké té historie, dýchatelného vzduchu, nesnesitelých idiotů, kteří si stěžují na cokoliv, co se dočtou na internetech. Příběh se odehrává v komplexním světě, jehož valná většina se příběhu významně nedotýká. Na její podobě nezáleží a čtenář si ji může libovolným způsobem domýšlet. Patří sem i sexuální orientace drtivé většiny obyvatelstva. Spisovatel přitom vypichuje ze světa prvky, které se vyprávění dotýkají významněji.

Není tedy problém, když se dočteme, že tráva je fialová. Proč ale tuto skutečnost spisovatel zmiňuje? Jakou funkci plní fialová tráva ve vyprávění? Jak se ho dotýká?

  Zcela uspokojivou je třeba funkce rámování. Vznikne dojem, že tohle je příběh z místa, kde tráva má právě fialovou barvu. Zcela dostačující funkce, čtenář ví, že se dozvěděl barvu trávy v rámci rámování světa. Byla zmíněná v části a kontextu věnovaném popisu, vyvolává a posiluje pocity ozvláštnění, ať již v zájmu pohádkového, snového, vědecko-fantastického či jiného rámu. Nebo může jít o funkci zesílení vcítění se do postavy, která je barvoslepá, či má netradiční zrak. Konkrétní funkce důležitá není. Hlavní je, že zmínění fialové trávy ji ve vyprávění má.

  Extrémní zmatení, ke kterému prakticky nedochází, je zmínění fialové trávy bez jakékoliv funkce na zdánlivě zcela nahodilém místě. Třeba uprostřed dialogu:

 "Pepo, máš zboží?"
 Návštěvník se rozhlédl a vytáhl balík z náprsní kapsy.
 "Jasan, Tondo," znovu se obezřetně rozhlédl, ale dobrý, obklopoval je jen lán fialové trávy rušený několika duhovými keři, "ale rovnou řejkám, že naposled. Víckrát už pro tebe a Ivanu nemakám."
 Tonda pokývl. Chápal to.
 "To mě mrzí, chlape," a Pepa zase chápal, že jej musel odstranit, "fakt."
 Hmátl pro pistoli. Pepa tasil první. A Tonda umřel.

 Očekával bych, že místo poslední věty se jeden z duhových keřů pohne a Tondu před Pepou zachrání. Nebo se o to alespoň pokusí. Zkrátka, že když spisovatel zmíní nějakou trávu a keř ve vypjaté situaci, budou hrát roli v jejím rozřešení. Třeba je fialová tráva územím skřítků alergických na předávání balíčku a tudíž lze očekávat, že se do situace vloží. Nebo se s Tondou pojí věštba, že konec jej potká mezi stébly fialové trávy a její zmínění má ve čtenáři posílit pocit předznamenání či vědomí o nevyhnutelnosti osudu a síle věštění.

  Pokud je barva a přítomnost fialové trávy či duhových keřů pro vyprávění irelevantní a vyprávění běží a funguje bez nich stejně, jako s nimi, pak jejich zbytečným zmíněním nahráváme zmatenosti. Přitom stále platí, že plně postačí, když zmíníme fialovou trávu, abychom podtrhli čtenářův pocit, že se nachází v netradičním světě. Většinou ale nechceme umocňovat tyto pocity u kulminační dialogové scény, kde chceme zvyšovat napětí a nejistotu, jak střetnutí dopadne. A nechceme od nich odvádět pozornost k myšlenkám, že zdejší trávu hnojí fakt něčím podivným.

  Tento případ, kdy je prvek zmíněn zcela nahodile a nemá žádnou funkci, se stává opravdu zřídka. Mnohem častěji je prvek zmíněný v místě, kde ve spisovatelových očích nějakou funkci má. Buď ji však pozbyl, nebo se spisovatel zkrátka spletl. Nebo se mu prvek líbil a mylně se domníval, že to jako funkce ve vyprávění stačí.

Takhle se třeba dovídáme, že hlavní protagonistka vlastní kotě. Super, dokresluje její osobnost, coby úvodní informace stačí a funguje.

  Jenže spisovatel má rád koťata. Přidává tedy scény s koťátkem, které je roztomilé, zdrojem vtípků, v rámci vyprávění nějak funguje dál. Pak se ale dostaneme do spádu, kde pro kotě není místo. Agentka unesená madagaskarskou rozvědkou zkrátka nemůže počítat s tím, že se někdo vloupe k ní do bytu a unese i její kotě. S únosci se vypořádá bez něj, odhalí spiknutí, zíká lásku a příběh zdárně končí. Agentka je povýšena, romantická linka uzavřena, šlus.

  A na co se ptá čtenář? No přeci, kde je to kotě?

  Jasně, kotě je v pořádku v bytě, někdo jej krmil a tak dále, a tak dále. Pokud spisovatel zmíní, že si jej agentka přinesla v náruči na předávání medailí před nastoupenou jednotkou, je otázka uspokojivě zodpovězena, ke zmatení nedochází a vše dává smysl.

  Smysl ale nedává vložit do vyprávění prvek s libovolnou funkcí, například kotě coby komického rozptýlení, a pak jej hluše vypustit. Jeho funkce totiž zůstává, spisovatel ji vytvořil a dal jí význam. A čtenář je zmatený, kam zmizí a neví, proč funkce již není plněna. Zabijí únosci kotě při útoku na agentku? Super. Čtenářči budou spisovatle nenávidět. A únosce nejspíše taky. Ale nebudou zmatení.

  Vypaří se kotě do vzduchu a do konce knihy se už neobjeví? Nijak neovlivní agentčin konflik s cizí rozvědkou? Na konci si agentka neuvědomí, že život s kotětem ji nenaplňoval? Zkrátka, kotě není důležité pro vyprávění a bez něj se vše odehraje stejně, jako s ním? Tak proč jej zmiňovat? Nepotřebujeme vědět, že agentka od tří let chodí na nočník. Předokládáme, že konzumaci a vylučání nějak zvládá. Autor nemusí plýtvat řádky své knihy a náš čas při čtení na jejich výklad. Ne, pokud nesouvisí s vyprávěním.

Roztomilé koťátko je snadnější obhájit ve vyprávění, neboť zkrátka může mít funkci potěšení čtenáře. A když žádnou funkci nemá, stále chápeme, že spisovatel má rád kočky a chtěl mít v příběhu nějakého chlupatého kulíška. Téma vylučování ve velké oblibě nebývá a pochopení pro jeho oblibu u spisovatele se už hledá hůře. Obojí je ale stejný prvek se stejným významem vůči příběhu, jak se agentka vypořádala s madagaskarskýmui agenty. Pokud jsou agenti tučňáci a kotě přispěje k jejich poražení, super, víc řádku pro koťátko! Pokud můžeme všechny zmínky o kotětu nahradit popisy toaletních aktivit a příběh to nijak neovlivní, asi nám něco pokulhává. Ano, chybí funkce. I já jsem v tomto článku našel pro koťátko funkci příkladu. Nenapsal jsem nikam, že je tu roztomilé kotě a následně se na něj vykašlal.

  Zmatenost není sama o sobě špatná. Zmatení čtenáře může být dokonce spisovatelův záměr, se kterým důmyslně pracuje. A jako každý prvek i zmatení má své příčiny a funkce. Pokud je spisovatel má pod kontrolou, jeho příběh bude čtenáři srozumitelnější než v opačném případě.

  Čtenáři nevadí zmatenost typu teď se stalo tohle a mohlo to mít příčinu A, nebo B, nebo nějakou jinou… musím číst dál a zjistit, jakou!
Čtenáři vadí zmatenost typu co se stalo s fialovou trávou? A co se stalo s kotětem?
Zkrátka čtenáři nevadí, když v něm spisovatel vyvolá zvědavost a cítí, že na otázky dostane odpověď. Vadí mu, když spisovatel něco opomněl, nedomyslel. Když je v příběhu díra.

  Spisovatel musí dávat prvkům funkce a předznamenávat je. Pokud se hrdina spasí útěkem do magického hvozdu a žádá o radu zdejšího Ducha potoka, onen zvrat ve vyprávění působí na čtenáře lépe, pokud byl magický rajón a jeho pán zmíněn již dříve, nejlépe v kontextu "tam se dá ukrýt a dostat radu". Když tam agentka z Madagaskaru dorazí, protože odtud pochází její koťátko, které jí cestu poradilo a dalo jí do hvozdu propustku, funguje vyprávění mnohem lépe, než když neohrožený rytíř v útěku před bandity najednou vjede do kouzelného mlází a je spasen. To měl jako jen haluz? A takhle zničeho nic končí napínavá honička? Hmm, tak nic, no.

  Když nám spisovatel prozradí blízkost magického hvozdu, můžeme hrdinovi fandit, aby tam dojel. Respektive víme, že ten ňouma tam dojede a zachrání se, protože k dočtení nám zbývá ještě sto šedesát stran. Ale je to přeci jen o něco lepší, než náhlý hustník-ex-machina a čtenářova otázka tam byl nějaký les? Promyšlenost a návaznost baví čtenáře více, než zmatenost.

Spisovatelé nejsou neomylní, ani čtenáři. Příběh a vyprávění je pokus o souhru, která má snížit míru nepochopení a zvýšit soulad. Ovládnutí zmatenosti k souhře přispívá. Čímž bych dnešní téma uzavřel, příště budu rád pokračovat rozdílem mezi zvědavostí a zmateností a zklamáním z nezodpovězených otázek. ??

Do té doby se mějte knižně a svižně!